Jako každoročně se 16.6. na Slovensku otevírají turistické chodníky ve Vysokých Tatrách a my jsme připraveni. Ve 3 hodiny ráno přilétá z Oskavy pestrobarevný kanárek, řízený Aloisem Vrbou – ředitelem autobusu. Ještě rozespalí nastupujeme dovnitř a choulíme se na sedačky. Po prvních marných pokusech usnout, se to nakonec většině podaří, a když pak ráno otevíráme oči, vítá nás národní hora Slovenska Kriváň v celé své kráse. Po chvíli přijíždíme do Starého Smokovce, kde začíná naše první túra na Téryho chatu. Teď bych rád využil prostoje, který byl díky velké frontě na toalety u parkoviště, a představil Vám naši početnou výpravu. 33 žáků 9. tříd odhodlaných prokázat svou zdatnost v nejmenších velehorách světa a touhu alespoň slyšet řvát medvěda, vedených šesticí, jež bych přirovnal k částem lidského těla. Já jsem představoval čelo, starajíc se o tempo skupiny, Roman Hanák tvořil oči, které obratně zachycovaly zážitky a momentky, Alena Bartoňková zosobňovala uši, neboť ji nic neuniklo, Katka Vacková byla pozadí, starajíc se o udržení tempa čela, Jana alias Maruška byla takové znaménko, které bylo chvíli na čele a chvíli na pozadí a pak tu byl ještě nos Lojza, ale ten tento den odpočíval v autobusu.
A teď již krátce k prvnímu výšlapu. Ve vláčku na Hrebienok je těžký vzduch, žáci se navzájem osočují, ale nos nám tu chybí, aby našel, odkud vítr vane. Na horní stanici se naše děvčata fotí s nejvousatějším turistou a snaží se mu nabídnout bakšiš, aby jim dělal šerpu – marně. Při Obrovského vodopádu, přicházejí první závratě, Kamila se nechce fotit. U Zámkovského chaty je svačinka, rozbalujeme řízky a vzpomínáme na maminky a manželky. Malá studená dolina, prudký kopec před námi a čelo se zažíná vzdalovat pozadí. Cestou se nám otevírají nádherné scenérie, Kamila se však stále nechce fotit, zato Filip s Kryštofem se cpou do každého záběru. Téryho chata, chata mezi velikány u Pěti spišských ples, vrcholové foto, další svačinka a pomalu zpět. Pod nejprudším kopcem zjišťuje čelo, že nemá foťák, Kamila se raduje a já běžím zpátky k chatě. Ostatní části těla málem lynčují turistu, který si cosi podobného dával do batohu. Po chvíli však mávám foťákem nad hlavou a turistu tak osvobozuji. U nejstarší chaty v Tatrách – Reinerovi, se rozdělujeme a část se jde podívat na Vodopády studeného potoka. V 6 hodin však všichni stojíme u autobusu a po chvíli již míříme do intercampu Tatranec. Ubytování – do chatek po 6-ti, máme rozdělit 13 chlapců a 20 dívek. Děvčata už si vybírají, který hoch bude spát s nimi. My však máme obavy, aby nás po výletě nepřibylo…….a tak přenášíme postel do jedné klučičí chatky. Večer v lóži vedoucích, vzpomínaje na předešlé roky, přemlouvám Lojzu, aby vyprávěl o svých zájezdech, doufaje že usnu dřív než on. Podařilo se, ráno i uši říkaly, že Lojzu chrápat neslyšely.
Plán dalšího dne byl Lomnický štít a Velká Svišťovka. Díky silnému větru, však lanovka nepremávala a tak byla zvolena další varianta a to chata pri Zelenom plese. Tentokrát již nos vyrazil s námi, a jakmile nasál tatranský vzduch, byl k nezadržení. Následován některými žáky dorazil na chatu asi s půl hodinovým náskokem. Mezitím se však na opačné straně pelotonu odehrávala jiná situace a to když pozadí málem muselo vzít na záda Kryštofa, který už odmítal jít dále. Nakonec, všichni dorazili do cíle, avšak tváře děvčat, oděných v pestrobarevných pláštěnkách, které překvapila tatranská přeháňka, nevypadaly nijak šťastně. Cesta zpátky byla pro některé, boj o přežití, docházela síla, motivace a nohy už nechtěly poslouchat. Mezi kameny nás předchází důchodce s trekingovými holemi a za chvíli i dáma vedoucí kolo, horská bystřina nám však dodává poslední zbytky sil a tak docházíme k autobusu. O chvíli později již sedíme u večeře a těšíme se na polévku, která snad bude lepší, než ta z předchozího dne. Je stejná, gulášová s nedovařenými zemiaky, jen přibyly fazole. Nos si stěžuje, že mu to nevoní a chce si stěžovat u ředitele, uklidňujeme ho, a když servírka přináší maso na houbách s hranolky, umravňuje se a pouští se do jídla. V horolezecké kavárně, svádí boj na stěně matka s dcerou. Výsledek souboje v parafrázi Ivana Mládka. U Karolíny – padej trochu doprava, pod námi je výprava. Alena – proč bychom se báli vylézti na skály, dudlaj, dudlaj, dá.
Poslední den trávíme již tradičně v aquaparku v Tatralandii, celé odpoledne řádíme na tobogánech a nastoupené metry k atrakcím se pomalu rovnají výstupu na Téryho chatu. Zajímavé je, že zde chodí všichni s úsměvem. Eliška Rudolfová v závěru dne končí v objetí plavčíka, neboť se jí udělalo nevolno. Podobné situace se odehrávají i při zpáteční cestě autobusem – jen heslovitě: Lojzo rožni…..dobrý zhasni. Lojzo rožni…….nemá někdo sáček………dobrý zhasni. Lojzo zastav……..poprvé slyšíme řvát medvěda. O půl druhé ráno přilétá náš kanárek opět do Libiny, kde děti končí v obětí svých rodičů a my si můžeme říct, že zase několik Libiňáků poznalo Vysoké Tatry, kam se možná někdy vrátí a možná na ně budou vždy jen vzpomínat. Děkuji všem vedoucím, dětem a Lojzovi za super výlet.
Mgr. Aleš Skála