Termín odjezdu do Vysokých Tater byl stanoven na 6.6.2012 a bylo načase vytvořit plán tras, které žáci budou absolvovat. Nyní vždy dochází k ošemetné situaci, kdy je třeba žáky a učitele příliš nezděsit, ale zároveň patřičně zlákat. Jako cíle byly tedy zvoleny vrcholy Ostrva a Velká Svišťovka, s malým pododstavcem, že dle počasí se může trasa změnit. Na výlet se přihlásilo 20 žáků z 23, což vzbudilo velmi kladné reakce a velitelský tým se mohl pustit do příprav. Třídní učitelka Kateřina Vacková si kupuje vysokohorskou obuv a bystří své smysly za procházek s buzolou a GPS při geocaschingu. Mužská část týmu ve složení: Roman Hanák, Martin Voženílek a Aleš Skála se soustředí na obranu před medvědy. Hoši navštěvují cirkus Berousek, aby si zvíře důkladně prohlédli. Po změření výšky a hmotnosti padají jasné Romanovy výpočty a žáci jsou následně patřičně poučeni. „Při kontaktu s medvědem si v klidu lehněte na zem, uvelebte se a medvěd už se o všechno ostatní postará.“ Měsíc před odjezdem měním cíl první trasy: místo Ostrvy Kriváň. Z 20 přihlášených žáků je náhle 16. Počátek cesty: Sedíme sami v přeplněném vagónu z Libiny do Olomouce. Odtud nás již čeká pohodlnější cesta v lehátkovém nočním rychlíku, který nás doveze až do Popradu. Ukládáme neúnavné žáky a sami znaveni zaleháme na tvrdé pryčny. Asi po dvou hodinách cesty na zastávce v Žilině slyším z vedlejšího kupé: „Hele pankáč, stůj pankáči, pojď sem!“ Dávám si deku přes hlavu a nechávám chlapce jejich přátelské rozmluvě. V šest hodin přijíždíme do Popradu, kde nás vítají skřekem všudypřítomné vrány. Rychle nasedáme na místní električku a odjíždíme do Tatranské Lomnice. 1. výšlap: Po ubytování v Intercampu Tatranec a vydatné snídani nás oslovují slovenské učitielky a hovoria, či nechceme ísť s nimi ich autobusom na Štrbské pleso. Překvapeni rádi přijímáme. Když však opouštíme jídelnu a vidíme jejich řidiče ležet celého od oleje pod motorem autobusu, začínáme o vstřícnosti slovenských kolegyň pochybovat. O půl desáté nicméně za rachotu a dýmu opouštíme základní tábor. Žáci zvolili svižné tempo a oplývají dobrou náladou, vrchol totiž nejde v mracích vidět a je tedy těžké určit jeho vzdálenost. Katka cítí každé našlápnutí, neboť ji nové boty vykreslily velké puchýře, pohorky tak končí v batohu a velitelka si vykračuje v botaskách. Roman zachycuje nečekané pózy a obličeje na kameru a já a Martin hlídáme kleč. První úskalí naší túry nastává při výstupu od Jamského plesa. Zaznívá nejčastěji kladená otázka dne: „Je to ještě daleko?“ a vzápětí se ozývá nejčastější odpověď: „Jen kousek, až skončí ta kleč.“ My, co jsme byli na Kriváni, můžeme potvrdit, že klečí se jde bezmála dvě hodiny a do pořádného kopce. Pod Dextnerovým sedlem leží na kameni dva čeští turisté. Děti se k nim rádi přidávají a vyzvídají, jak je to ještě daleko. Skomírající žena je varuje: „Ani já jsem dnes nedosáhla vrcholu!“ Rychle všechny motivuji slovenskými národními symboly a hlavně křížem, který se na hoře tyčí. Naštěstí pokračujeme a v 15:00 hod. stojíme všichni na Kriváni ve výšce 2494 m n. m. Ve větru se třepotá česká vlajka a vzduchem zní česká národní hymna. Náhle se rozplývají mraky a pod nohami nám leží celé Vysoké i Západní Tatry a dva čeští turisté, vyvalující se stále na placáku pod Dextnerovým sedlem. Cesta dolů nám trvala asi 3,5 hodiny a pak již všichni blaženě usínáme ve vlaku do Lomnice. 2. výšlap: Cílem se nám stává Velká Svišťovka. Abychom se hoře co nejvíce přiblížili, využíváme lanovku na Skalnaté pleso. Děti mi nevěří, když jim ukazuji na blízký vrchol. Nechápu proč. Románek září červení, horské sluníčko mu dělá dobře. Katka se stává motivujícím článkem celé své třídy, když jde ona, nikdo se nevzdává. Já hlídám kleč…….aby Martina v dřepu nikdo neobtěžoval. Po hodince a půl dobýváme Svišťovku a opět si užíváme krásné výhledy, tentokrát na Belianské Tatry a Velkou a Malou Zmrzlou dolinu. Při příchodu na Skalnaté pleso zisťujeme , že lanovka z dovodu bližiacej sa búrky nepremáva. Osídlujeme tedy restauraci a představujeme si vířivky v aquaparku, když však vidím jak si silný vítr a déšť pohrává s kabinkami lanovky, přemýšlím spíše, kde budeme spát. Naštěstí se těsně před zavírací dobou lano dalo do pohybu a my se s úlevou vrátili do campu. 3. den: Vytoužená odměna v aquacity v Popradu je na dosah, stačí jen vystoupit na správné zastávce, abychom nemuseli jít delší cestou. Když už však, rozhodnuti vystoupit, stojíme u dveří, vstupuje nám do debaty romská většina vlaku: „Nie pane, to musíte ďalej, ještě jednu zastávku.“ Dobrá rada nad zlato, říkáme si, když nad námi krákají vrány a my pochodujeme nekonečnými uličkami vstříc vířivkám. V bazénu je však všechno zapomenuto a my si užíváme vše, co jen jde, celých šest hodin. Po večeři v intercampu se jdeme rozloučit s Tatrami do horolezecké kavárny v Lomnici. Z žáků se stávají horolezci a pohrávají si s místní stěnou, my jsme společensky znaveni a pohrává si s námi spaní. 4.den: Cesta nám utekla velmi rychle a my už vidíme jesenické vršky kdesi v dálce nad Libinou, když tu náhle vlak 200 m před nástupištěm zastavuje. Snažíme se otevřít dveře, ale ty se ani nehnou. Přichází průvodčí a obviňuje nás, že jsme museli zatáhnout za záchranou brzdu a vlak ztratil tlak. Striktně to odmítáme a poukazujeme na zapečetěné brzdy. Po pěti minutách strojvůdce uvolňuje brzdu a dveře se otvírají. Takže by se přeci jen někdo nemohl dočkat rodičů? Myslím si, že se výlet vydařil a že na něj budeme dlouho vzpomínat. Chci poděkovat deváťákům za vzorné chování a vystupování (z vlaku), svým kolegům za dobře odvedenou práci a Martinovi Voženílkovi za dlouholetou pomoc při podobných akcích.
Mgr. Aleš Skála