Literární talent
Žákyně 8.A třídy naší školy Anička Horáčková dosáhla nedávno mimořádného úspěchu . Jejím velkým koníčkem je literární tvorba. Přihlásila se proto do celostátní literární soutěže, kterou vyhlásila Linka bezpečí v souvislosti s Dnem bezpečnějšího internetu. Svou povídkou „ Deník osamělé růže“ ve velké konkurenci zvítězila a získala tak hlavní cenu Smartphone od společnosti Telefónica Czech Republic.
K tomuto vítězství Aničce gratulujeme a přejeme mnoho dalších tvůrčích úspěchů. Určitě o ní ještě uslyšíme. Však posuďte sami:
Deník osamělé růže
Příběh o tvrdohlavé dívce Rosemary Halowayové a jejím životě, který nikdy nebyl růžový…
Květen 2009:
„Dámy a pánové, prosím o potlesk, jelikož do třídy právě vstoupila slečna Laura Smithová se svými novinkami na téma Jak být in, aneb, co teď nejvíc letí!“ zakřičel můj bláznivý spolužák. Ostatní ho ocenili smíchem a někteří i zatleskali, já osobně si myslím, že je to trapák. Můj názor sdílí zřejmě i Lucy, moje nejlepší kamarádka a nejspíš i samotná Laura, která uzavírá náš trojlístek. „Hele, holky, víte, co teď nejvíc letí?“ zeptala se nás. „No, to určitě nevíme.“ Usmála jsem se. „Nebudu vás napínat. Ségra objevila takovou stránku, jmenuje se Facebook, kde si můžete založit účet a psát si tam s přáteli i chatovat.“ Vykládala nadšeně.
Tady se začal točit kolotoč, který už nejde zastavit. Samozřejmě jsme si účty založily všechny tři a ihned jsme začaly chatovat, a jak se ukázalo, byla to jedna z největších chyb, které jsme se kdy dopustily…
Červen 2009:
„Co je ti, Lucy?“ zeptala jsem se jí, když jen tak seděla, smutná a bledá. „Skoro nic.“ Odpověděla. „Ale něco přece.“ Nenechala jsem se odbýt. „Budeme se stěhovat.“ Řekla a do očí se jí nahrnuly slzy. „Cože?“ vykulila jsem oči a uvědomila si tu zlou pravdu: Lucy odjede bůhvíkam a co já sama? S Laurou to nikdy nebude takové, jako s Lucy! Objala jsem ji, aby neviděla, že i mně se vyhrkly slzy. Styděla jsem se za ně.
Současnost, Březen 2012:
Milý deníčku,
Celý můj svět se hroutí. Padá k zemi jako podťatý strom. Bortí se jako mrakodrap. Jde ke dnu jako Titanic. Už nemá cenu tady dál zůstávat. Nikomu na mě nezáleží, až na jednoho člověka: kluka jménem Luke, kterého ani pořádně neznám. Dříve bych řekla, že na mě záleží možná i mému bratrovi Tomovi, ale teď už si tak jistá nejsem. Ani si nevzpomínám na dětství prožité s ním, ale na naše poslední setkání si pamatuji až moc dobře:
„Tome, prosím, zůstaň!“ prosila jsem, oči plné slz. „Nejde to, svišti. Ti hajzlíci mi vyhrožují. Nechci, aby ti ublížili.“ Objal mě. Jen já vím, že taky brečel. Slyšela jsem jeho vzlyk. Pak mě pustil a zmizel.
A teď jsou to tři roky, co jsem ho neviděla. Tři roky jsem kvůli němu každý den brečela. Zopakovala jsem si dny plné smutku, které jsem prožila už v osmi letech po tátově odchodu do nebe. Co je tohle vůbec za život?! Táta umřel, když mi bylo osm. Otčím mě nenávidí, Tom musel odejít, protože se zapletl do drog a dealeři mu vyhrožovali a Lucy se odstěhovala. A moje matka? Nikdy jsme nebyly nejlepší kamarádky. Podtrženo, sečteno, život na dvě věci…
„Rose, kdo je ten Luke?“ zeptala se mě máma, jakoby mimochodem. Mé oblíbené jídlo mi hned zhořklo v ústech. „Četla sis můj Facebook?!“ zeptala jsem se vytočeně. „Dcery by před matkami neměly mít tajnosti. Mám o tebe jenom strach. A proto ti zakazuji chatovat si s ním dál.“ Řekla klidně, jakoby se nechumelilo. „Are you kidding me?!“ vyletěla jsem. „Co prosím?“ zeptala se s ledovým klidem. „Děláš si ze mě srandu?“ zopakovala jsem česky. „Ne, myslím to naprosto vážně, Rose.“ Zvedla se a šla umývat nádobí. „Nemyslíš si, že na strachování je trochu pozdě?“ zeptala jsem se. „Možná.“ Chtěla mi vzít z ruky talíř, který jsem držela v ruce. Upustila jsem ho dřív, než si ho vzala, takže spadl na zem a rozbil se. „Ukliď to, Rose.“ Přikázala mi. „Jdu ven.“ Usmála jsem se mile a střepy překročila. „Říkal jsem ti, že jsi její výchovu naprosto nezvládla.“ Slyšela jsem Karla z obýváku. Karl Little, mámin nový přítel, ze kterého se vyklubal Big blbec. K čertu se vším! Nedalo mi to a vrátila jsem se, abych střepy posbírala. Už kvůli Karlovi. Já mu ještě ukážu! Ale mámin zákaz prostě musím porušit.
Kdy se sejdeme? Napsal Luke.
Tak třeba zítra na Tragalfar Square? Vyťukala jsem do mobilu. Když mám zaracha na počítač, zapnu FB na mobilu. To je výhoda dnešní doby.
Ok. Zítra ve dvě. Zněla jeho odpověď a já si mnula ruce. Konečně ho potkám!
Celou noc jsem se převalovala, dlouho jsem nemohla usnout. Když se mi to konečně podařilo, měla jsem noční můry o tom, že na mě Luke nepočká, nebo že se mu nebudu líbit. Ach jo, deníčku, co když to nevyjde? No nic, musím končit, jdu se připravit, je jedna hodina.
Londýnské ulice byly plné aut, měla jsem problém přejít silnici. Byla jsem na konci Charing Cross Road, Tragalfar Square bylo přímo přede mnou. Vtom mi zastoupil cestu obtloustlý policista se slovy: „Rosemary Halowayová? Půjdete se mnou!“ chytl mě za paži a přes mé protesty mě vzal na nedalekou stanici.
„Znáte tuto dívku?“ zeptal se mě a ukázal mi fotografii. „Ano.“ Odpověděla jsem. Na fotografii byla Laura. „Laura Smithová, moje kamarádka.“ Upřesnila jsem. „Je pohřešovaná.“ Řekl mi. Třináct písmen mi stačilo k tomu, abych se skoro zhroutila. „Můj bože. Můj bože. Můj bože. Můj bože.“ Opakovala jsem stále dokola, protože jsem přesně věděla, co se stalo. „Víte, kde byla předevčírem odpoledne?“ zeptal se mě policista přísně. Musela jsem s pravdou ven: „Ona… chatovala si s jedním klukem. Jmenuje se Brian Harrison. Měli spolu schůzku. První schůzku.“ Řekla jsem a policistových očích se zatřpytila jiskra poznání. „Myslíte si, že je… že už není?“ zeptala jsem se a hned jsem toho litovala. „Nevím. Kde měli schůzku?“ zeptal se mě. Poslušně jsem odpověděla a vzpamatovávala se z šoku. Můj bože, byla tak šťastná, když mi to říkala. A mě bylo divný, že neodpovídala na moje zvídavé sms-ky. „Můžete jít.“ Řekl policista.
To odpoledne jsem už na Tragalfar Square nešla. A nepůjdu ani nikam jinam, pokud jde o Luka. Napsala jsem mu poslední omluvnou zprávu a vymazala si ho z přátel. Nestojím o takový problém, jako měla Laura. Můj bože, Laura! Deníčku, ani nevím, jak to sem napsat. Vypátraly ji. Vlastně ne ji. Jen její tělo bez známek života. Ukázalo se, že ten její Brian Harrison byl podvodník, kterých se na Facebooku pohybuje spousta. A když si proklepli Luka, zjistili, že je to taky podvodník. Od té doby, co se jedna moje kamarádka odstěhovala a druhá zemřela, si z nikým nechatuji a jsem tady opravdu sama…