Vysoké Tatry v obležení
Je čtvrtek 5.6.2014, 2:30 hod. brzy ráno. Před základní školou polehávají mezi batohy letošní deváťáci. Po chvíli hrobového ticha přijíždí s rachotem pestrobarevný autobus, polepený reklamami na palivové brikety. Žáci vytřešťují zalepené oči a neochotně skládají zavazadla do otevřeného kufru, který je zajištěn kvalitním smetákem proti zavření. Dostáváme poslední pomazání od pana ředitele a vyrážíme směrem k nejmenším velehorám světa. 2:45 hod. někde na šumvaldské dálnici – zvedám telefon třídní učitelce 9.B – Miladě Mrlinové. „ Ahoj Mili!“ „No kde jste, říkal si, že vyjíždíte ve 3:00 hod?“ „No my jsme to zvládli dřív.“ „ Vy jak s sebou nemáte ženskou, tak jste jak urvaní z řetězu, já vám vezu muffiny!“ Řidič Alois Vrba zasmušile stoupá na brzdu a čekáme na snídani. Nic netušící žáci si stěžují. „ No to jsme teda daleko nedojeli!“ Po chvíli již však dostáváme krabici plnou koláčků s překvapením a jsme všichni spokojeni. 4:15 hod. „Musíte tak funět, ta slivovice jde cítit až tady!“ křičí Lojza na celý autobus. Vysíláme do akce hlavního vyšetřovatele, a stopaře výpravy – Martina Voženílka alias Hercula Poirota. Po deseti minutách dechových zkoušek mi diskrétně oznamuje, že Lojzovi praskla láhev v baru. Plácám řidiče po rameni a říkám, že jako výstraha to nebylo špatné, že teď už si určitě dají pozor. 8:00 hod. protírám si oči a vtom mi něco z krabice nade mnou skáče za krk. Asi je čas snídaně, otevírám krabici s muffiny a mezi buchtičkami se prohání hejno mravenců, nicméně Lojza i děti pějí na kuchařku samou chválu.
Už je to tady, tatranská realita, stoupáme zkratkou po prudké sjezdovce směrem ke Slavkovskému štítu. Nadmořská výška 1800 m n. m. naše budoucnost ulehá do trávy a šmátrá v batohu po kyslíkových přístrojích, nalézá však jen energetické nápoje…..na chvíli to zabírá. Maxmiliánova vyhlídka 1859 m n. m. opět ležíme a volíme tým pro útok na vrchol. Šéf šerpů Romanzing Hanákey konstatuje, že hora nemusí být pro všechny milostivá a sestupuje s dalšími třemi šerpy do základního tábora na Zámkovského chatu. Já, jakožto hlavní lékař expedice a Hercule, vedeme 26 – ti člennou skupinu k cíli. Tatranská žula je nevyspitatelná, ve 2000 m n. m. provádím první amputaci, u levé dolní končetiny odřezávám podrážku boty Petry Reslerové, naštěstí je bota v záruce. Nadmořská výška 2250 m n. m. výprava dostává výškovou nemoc a halucinace – poprvé totiž letos vidí souvislou sněhovou pokrývku. Díky následkům výškové nemoci nechávám dvě členky skupiny před vrcholovým výšvihem. Petra však s motivací levé nohy pomáhá oběma dívkám na vrchol. 2452 m n. m., stojíme všichni u kříže na Slavkovském štítě a pyšně hledíme na svět z výšky. SMS Edity Göbelové-„ Mami je to tu krásné, ale doma mě nečekejte, to nikdy neslezu dolů!“ Cesta zpět je opravdu náročná, při sestupu provádím amputaci i u druhé podrážky Petry Reslerové. „ Jó Deichmann!“, posmívá se Verča, která si koupila boty na tržnici. Sil ubývá a já s 23-mi žáky, docházím sjezdovkou na Hrebienok. Hercule a tři děvčata postupují pomaleji někde v kleči za námi. Děti odpočívají na stanici a já vyhlížím pod svahem. Náhle se zjevuje Petra s botami v rukou a bosá se prodírá mlázím kopce, za ní Denisa a Hercule. „Kde je Jana Tomášková?“ Rychlá komunikace přes mobil s naším vyšetřovatelem, který obrací směr a pokouší se ji najít. „Slečno Polášková, slečno Polášková!?!“, ozývá se tatranským hvozdem. Jana sešla z cesty, a když uslyšela vábení našeho detektiva, začala se opravdu bát. Naštěstí jej včas uviděla a tak jsme všichni šťastně dojeli k autobusu, který hlídal Lojza a mravenci, protože nic jiného už v krabici nezbylo.
Pátek 6.6. Sedíme na lanovce směrem k Prednému Solisku, před námi se pohupuje Lojza a vypráví děvčatům, že už tu 10 let nebyl. Túra je lehčí a tak si ji užíváme, radost nám kazí jen zpráva, že Lojzovi spadly klíče od autobusu z lanovky do rokle. Hoši hecují Moniku Sládkovou, jakožto nejútlejší dívenku, že proleze okénkem autobusu a všechny zachrání. „Proč jsme nejeli vlakem?“, bědují ostatní. „Pojedeme, ale zpátky, jestli nám vystačí eura“, odpovídám a rozmýšlím nad nastalou situací. Lojza volá domů a nechává si poslat náhradní klíče. „ Do 24 hodin jsou tady!“ uklidňuje nás. Po návratu….stojíme u vlakové stanice na Štrbském plese, Lojza opodál vztekle kope do barevného autobusu. Cizinci z ostatních výprav se zájmem sledují jeho počínání. Jdu mu na pomoc. Děti polehávají v trávě a nevěřícně kroutí hlavami. Lojza najednou vypáčí okno u řidiče a já se poprvé vloupávám do autobusu. Žáci křičí a běží za námi, cizinci nevěřícně kroutí hlavami. Já jsem za hrdinu a Lojza za…..a nebo to vlastně bylo trošku jinak?!?
Sobota 7.6. Není nad bublinkovou lázeň v 38 stupňové vodě. Najednou jsou pryč všechny otlaky a modřiny z předchozích dnů a teď už Tatry jen z povzdáli sledujeme.
Neděle 8.6. Vracíme se domů, v autobuse je k nevydržení, snad 40 °C. „Zapnout klimatizaci!“, ozývá se zezadu. Po chvíli už máme všichni vítr ve vlasech, Lojza za jízdy otevírá dveře. A tak jsme plni zážitků dorazili v 15:30 hod. do opravdového cíle, naší milované Libiny. A já bych chtěl poděkovat vedoucím a členům expedice za dobře odvedenou práci a hlavně pestrobarevnému autobusu, že to s námi vydržel.
Mgr. Aleš Skála