Druhá polovina listopadu, je rozhodnuto i letošní deváťáci pojedou na výlet do Vysokých Tater. Velitelský tým ve složení Aleš Skála a Roman Hanák, zaškoluje nové kolegyně, Miladu Mrlinovou – odbornici na outdorové oblečení a moirové doplňky a Ludmilu Peštukovou – specialistku na meteorologické jevy a předpověď počasí. Horský vůdce Jaroušek ( Jaroslav Vojáček), který letos nepojede, si bere novisky stranou a dává jim před námi poslední varování. „ Holky nenechte se uhonit, jsou to vlčáci, trošku je kroťte.“
Začátek března – umisťuji do sborovny na plochu obrazovky počítače drsně vzhlížející zasněžené vrcholky Tater – děvčata si kupují funkční prádlo a trekové obutí.
Duben – prší a místy sněží.
Květen – prší, místy leje.
Červen – vytrvalé deště způsobily povodně.
My však 2.6.2010 ve 22:00hod. stojíme plně obtěžkáni krosnami, někteří nákupními taškami, na vlakovém nádraží v Libině a dostáváme požehnání a pomazání od rodičů a příbuzných před 4 denní expedicí.
Cesta vlakem – klidná tmavá noc za okny vagónu, hlučná zářivkami prosvícená atmosféra uvnitř. Do uličky mezi sedačkami sem tam vyčnívá ruka nebo noha, průvodčí se nás marně pokouší spočítat, někteří jsou skrouceni a schováni v nejrozmanitějších polohách. Románek mírně zaklonil hlavu, pootevřel ústa a pochrupuje – zbývající učitelská trojice se převaluje, bdí a sem tam nechvalně kritizuje Romanův spánek.
3.6.2010 v 6: 30 hod. přicházíme zcela vyčerpáni do Intercampu Tatranec, nad námi ční nejmenší velehory světa a já i přes časté skuhrání a naříkání osazenstva, využívaje toho, že nikdo trasu nezná, zařazuji nejtěžší túru právě na tento den.
1. výšlap – 1.část: Čtyř – člennou lanovkou z Tatranské Lomnice na Skalnaté pleso – jediné úskalí tohoto úseku je, že se lanovka v mezistanici otevře a zpomalí. Varování před nástupem – „ Ne že někdo uprostřed vysedne, my jedeme až nahoru.“ Někteří hrdinové po cestě ve dvaceti metrech nad zemí hromadně v mezistanici vyskakují. Díky duchapřítomnosti obsluhy lanovky, která je násilně natlačila zpět, jsme všichni dorazili až na Skalnaté pleso.
2.část: Skalnaté pleso – Zámkovského chata – na cestě nacházíme ležet dvě nepopsatelné hromady, po důkladném očním rozboru jsme usoudili, že se jedná o medvědince, ( tedy medvědí výkaly), díky této myšlence se nám konečně daří držet skupinu pohromadě.
3.část: Zámkovského chata – Téryho chata – zapomínám na školení o bezpečnosti, které jsem žákům před odjezdem dával- „ V NP se musíte chovat tiše a v souladu s přírodou,“ a řvu jako tygr, neboť jeden nejmenovaný žák: „Že Pavlíku!“ zvolil vražedné tempo a vedl asi pět členů výpravy na Téryho chatu severní stěnou. Vrátili se a s nimi i párek německých turistů, kteří mysleli že je varuji před lavinou. 4.část: Téryho chata a zpět – často se objeví obří sněhová pole, my však místo pózování při focení , spíše bojujeme s gravitací. Mírně se ochlazuje – jedna z žákyň : Anička, projevila zvláštní reakci na klimaticklé změny a začíná mutovat. Největším požitkem z 1. výšlapu se stává stánek s hamburgery u vlakové stanice ve Starém Smokovci.
4.6.2010– 7:00 hod. – na střechu chatky bubnují kapky deště. Rozkaz dne zní jasně: „Dobít Predné Solisko v plném počtu a za každého počasí!” Někteří členové expedice předstírají nevolnost – rozkaz zněl ale jasně.
2. výšlap – Štrbské pleso – sedačkovou lanovkou na chatu Pod Soliskom – Predné Solisko a zpět. Stáváme se hlavní atrakcí Štrbského plesa, z mlhy se občas vynoříme jako hejno pestrobarevných motýlů, kterým se ve větru třepetají pláštěny místo křídel. Lanovku na chatu prakticky pouštějí jen kvůli nám. Po výjezdu se nás lanovkář ptá kdy pojedeme zpátky a když zjišťuje že za 4 – hodiny, zastavuje sedačky a mizí v teple ovládací boudy. Začíná tvrdé velehorské počasí, kapky deště nás bičují po tvářích a vítr nám trhá svršky. Část túry jsem dále zaznamenal jen v útržcích. „Zastav, deset kroků stačí a pauza!”, nebo: „Nemáš papírovej kapesník?”, „Mám, ale je durch mokrej.” Miládce se orosují brýle. „Já vidím, já normálně vidím!“ – brýle jsou uschovány v bezpečí batohu a Miládka si pochvaluje blahodárné účinky horského vzduchu. Všichni ostatní jsou prokřehlí a nadávají na počasí. 12:00 hod. – na Predném Solisku vlaje v silném větru Česká vlajka a všech 32 členů výpravy mrzne zimou. „Cesta zpět nebude snadná!“ – zní varovně v povětří. Miládka ztrácí zrak, vítr ji zvednul pláštěnku nad hlavu a ona vykračuje do prázdna – následuje 3-metrové rekognoskování tatranské žuly po zádech. „Jsi v pořádku, je ti dobře?“ Ptají se zachránci Roman a Lída. Dobře bylo až v restauraci pod Soliskem, kde nás těšilo, že jsme vše zvládli a možná i jako jedni z mála tento den.
5.6.2010 – Plavání, bublání, čvachtání, napařování, vyvalování a jinak nic nedělání, no prostě relaxace jak má být a to v Aquacity v Popradu.
Večer téhož dne – zhodnocení akce v horolezecké kavárně. Někteří popíjejí horkou čokoládu a debatují, jiní bojují v převislých stěnách uvázáni na laně. Komická dvojice Michal a Kryštof připomínají mýtického Davida a Goliáše, každý Michalův pád totiž vymršťuje jistícího Kryštofa 2 m do vzduchu. Nakonec ale všichni v pohodlí kavárničky odpočívají a už jen vzpomínají, na to co prožili zde ve Vysokých Tatrách, které tu budou stále, aby se sem kdykoli, kdokoli mohl vrátit.
Mgr. Aleš Skála